Radko Linhart – pekař olympionik

Radko Linhart, valašský patriot a pekařský nestor je ročník „21“ a nese tak na zádech již 90 křížků. I přes tento požehnaný věk je neobyčejně vitální, jak z wafek z něj sálá optimismus a energie, která přitáhne každého, kdo se k němu přiblíží na 5 metrů. A pak začne sypat z rukávu jednu historku za druhou: ze svých učňovských let, cvičení v Sokole, příhody z jeho často dobrodružných cest po světě za sportem, kde se zúčastnil 11 olympiád a 14 mistrovství světa. Radko Linhart má všude rozesety stovky přátel, s kterými se setkával. Hodně bylo těch, které potěšil a těžko by někdo hledal člověka, kterého na své pouti často dramatickými okamžiky života zarmoutil. Má dar dávat lidi dohromady, ctí vznešené ideály Tyrše a Coubertina a v práci, v životě i ve sportu hrál vždy fair-play. Celkem 54 let svého profesního života prožil u pekařského řemesla, a to nejen v Čechách, ale poznal práci v pekárnách i v Americe, Francii, Finsku a dalších zemích. A jako cechmistr Pekařské soboty vždy dbal: „…Aby pekaři měli chleby dobře vypeklé a krásné, z těsta dobrého, čistou vodou zalévaného, aby o chlebě nic nečistého nalezeno nebylo k hanbě hospodáře.“ A to je do obecní knihy napísané na věky věků.

Pane Linharte, jako mladého kluka vás otec dal vyučit pekařem, co vás k tomuto řemeslu přivedlo?

Byla to náhoda. Původně jsem měl být zahradníkem, jenže jsem shodil desku s asparágy a mistr mi to jaksepatří spočítal. Doma jsme měli pec na šest pecnů, který pekla moje maminka a ten chleba mi voněl více než všechna kvítka u zahradníka. Tam asi začal můj zájem o pekařské řemeslo.

Po vyjití školy otec rozhodl, že se půjdu vyučit a stanu se příslušníkem prastarého cechu pekařského. Co řekl, bylo svaté, a tak bez odmlouvání jsme jeli na kolech do Rychvaldu k pekaři Richardu Janáčkovi, s nímž se otec znal. U něj jsem prodělal první učňovská léta.

Jak se tehdy v řemeslných pekárnách vyrábělo?

Míchalo se jenom ručně a to byla pěkná dřina. Co jsme v noci napekli, to jsme ráno, ještě za šera, na kole nebo i pěšky roznášeli po rozlehlé vesnici. Smířil jsem se s tím, že rčení „učeň – mučeň“ platí všude, nikde se nic nedá na životě vytrucovat. Nejtěžší býval ranní rozvoz po dlouhé noční šichtě do různých krámků. Na druhou stranu to však byl výborný trénink na různé sporty, kterým jsem později propadl. Byla to perná léta, velká dřina, málo peněz, ale mohli jsme se alespoň najíst a ruční práce osvěžovala i paměť a pomáhala osvojovat nové dovednosti. Doučoval jsem se pak řemeslu u švagra Tošenovského v Krmelíně. Jako vyučený jsem pak získal práci ve Vítkovicích a později v Dolní Bečvě.


Ve finském Lahti (1958) učil Radek Linhart plést a péct české vánočky

Vyrazil jste také „na zkušenou“?

Po vyučení u Hynka Tošenovského jsem se rozhodl získat zkušenosti i od jiných pekařů. Nasedl jsem na kolo a zahájil cestu po tehdejším protektorátu Böhmen und Mähren. Doma jsem oznámil, že nejprve jedu za strýcem Štalmachem, který byl pekařem v Lešné. U něj jsem pobyl tři týdny. Poznal jsem sázení pečiva, pletýnek a housek na holou pec bez plechu. Kvalita to byla výborná. Potom jsem vyrazil na cestu po protektorátu. Pracoval jsem v Otrokovicích, Vyškově, Brně, Jihlavě, Příbrami, Praze, Trutnově, Pardubicích, Olomouci a za tři měsíce jsem byl „ze zkušené“ doma. Nabral jsem dostatek zkušeností a také poznání lidí pekařského cechu, většinou příjemných a ochotných se podělit o své zkušenosti a dovednosti.

Všude jsem pracoval zdarma, jen za stravu a nocleh. Jen v Buchlově jsem se setkal s neochotou a odmítnutím.

Celá okružní cesta protektorátem na starém, ale pevném kole, vyžadovala i dobrou fyzickou kondici. A tu jsem z pekařiny, která tehdy byla pořádná „fuška“, a z cvičení v Sokole měl. Vždyť i náš nejslavnější cyklista Jan Veselý by nikdy nevyhrál Závod míru, kdyby nebyl pekařem a neměl za sebou tvrdý trénink.

Ví se o Vás, že jste sjezdil s našimi sportovci celý svět a navštívil 11 olympiád a 14 mistrovství světa. Měl jste možnost navštívit některé zahraniční pekárny nebo v nich dokonce pracovat?

Cestování po Moravě a Čechách jsem později obohatil o výjezdy do zahraničí. V roce 1958 jsem byl zařazen do tematického zájezdu pro rozhodčí a trenéry na MS ve Finsku v klasických disciplínách. Před odjezdem jsem navázal kontakt s tamějším pekařem Olli Jänsenem a ten na mne čekal už v Helsinkách na letišti. Sportovní program jsem si rozšířil o práci pekaře, učil jsem je plést vánočky a další české speciality, např. preclíky. Obdivoval jsem vybavení moderní pekárny, seznamoval se se stroji, které u nás ještě nebyly. Nejen díky mému zapálení pro pekařinu s Finy vzniklo mezi námi veliké přátelství. Olli pak jezdíval za mnou na Bečvu, společně jsme navštívili i MS v lyžování v roce 1970 v Tatrách. Setkávali jsme se s rodinami až do jeho smrti. Jak se říká, přátelství nezná hranice.

Také můj další zájezd na LOH v Mexiku v roce 1968 byl spojen s prací pekaře v Chicagu u pekaře Dohelského z Plzně. Vydělával jsem si v tu dobu 6 dolarů na hodinu, zdarma jsme dostávali kávu a pečivo. Z výdělku jsem uskutečnil cestu na LOH v Mexiku, předvánoční let na Hawai do Honolulu, navštívil jsem Pearl Harbor. Když jsem měl odjíždět domů, sedl si ke mně a řekl: „Radku, nevracej se. Zůstaň tady, velmi levně ti pekárnu přenechám. Byl bych rád, aby ji vedl opět Čech. Já už mám dům na Floridě.“ Jenže má dvanáctiletá dcera mi z domova napsala: „ Tati, když se nevrátíš, nejsi žádný vlastenec, vrať se za námi …“ A já jel domů.

Patříte mezi ročníky, které byly „totálně nasazeny“ pro práci v říši. Jak to bylo u vás a kdy jste se vrátil domů?

Po obsazení naší republiky fašistickým Německem a po vypuknutí světové války Hitlerovi chyběli pracovníci, kteří by mohli držet vysoké tempo především zbrojní výroby, nutné pro frontu. Chybějící muže, kteří byli na frontě, Hitler nahrazoval „auslandery“, cizinci z obsazených území. Na tyto nucené práce byli vybíráni především mladí – ročníky 1919 až 1923. Jen od nás v roce 1942 muselo odejít na práci do říše 660 000 mladých lidí. Já jsem byl v transportu, odjíždějícím z Frýdku-Místku 19. 11. 1942, společně s dalšími 270 chlapci i dívkami. Jeli jsme v dobytčátcích, sociální zařízení v každém vagónu tvořil v rohu postavený kbelík. Asi po třech týdnech přišli zástupci vesnice, ve které jsme byli ubytovaní, a ti si vybírali potřebné řemeslníky. Vzali dva holiče, dva elektrikáře a také dva pekaře. Moc jsem byl rád, protože práce v pekárně byla sice těžká, ale přece jen o hodně lepší, než v továrně na šrapnely.

V červnu 1944 jsem od svého švagra Hynka Tošenovského, pekaře z Dolní Bečvy, dostal dopis se zprávou, že bych měl pomýšlet na návrat domů, že se dějí již takové věci, které by nám umožnily splnit dávný slib (který jsme dali v roce 1941 Sokolům, odvlékaným do Osvětimi na jejich  výzvu: Chlapci, pomstěte nás!). Využil jsem situaci v hroutícím se režimu, rozloučil se s kamarády a poprosil mistra, aby nikomu nehlásil, že se nevrátím. Po návratu mne ale čekala velká lidská tragédie.

Hynka Tošenovského, tohoto výjimečně statečného člověka a nadějného boxera gestapáci pro výstrahu pověsili v listopadu 1944 na lípě před pekárnou v Dolní Bečvě za podporu partyzánů.

V kterých pekárnách jste působil po válce a jak se obor postupně proměňoval?

Zůstal jsem v Krmelíně a v březnu 1945 jsem začal pracovat v Dolní Bečvě u svojí sestry, která převzala živnost po svém popraveném muži. V pekárně na Dolní Bečvě jsem pracoval do roku 1951, kdy ji převzalo družstvo Jednota, u níž jsem pracoval dalších 10 let. Po uzavření pekárny jsem přešel do nově otevřené průmyslové pekárny na Hutisku, kam přišli i ostatní pekaři z okolí, jejichž malé pekárny byly uzavřeny. Byla to velká změna, ruční práce se nahrazovala strojovou, sortiment se rozšiřoval.

Po pěti letech jsem převzal funkci vedoucího pekárny s 22 zaměstnanci. V pekárně byly dvě tříetážové parní pece, výkonný mísící stroj, válečka a rohlíkačka. Také tři auta na rozvoz. Ze sortimentu, který jsme tenkrát vyráběli, byly velmi oblíbené 2kg dlouhé chleby, rohlíky, pletýnky, veky, tyčinky a preclíky. Po roce 1989 došlo k uzavření a pekařská výroba byla nahrazena soukromým zámečnictvím.

Jaká je dnes úroveň pekařského řemesla na Valašsku a dá se to srovnávat s minulostí?

Pekárny, ve kterých se vyrábělo ručně, většinou vymizely a stávající pekárny v okolí Rožnova mají nejen bohatý sortiment, ale výrobky jsou velmi kvalitní. Nezaznamenal jsem žádnou stížnost na pekařské výrobky od přátel, ani se kritika neobjevuje v tisku. Kladně mohu hodnotit i větší pekárnu Consi ve Vsetíně, která právě na Pekařských sobotách získává ocenění nejen od poroty, ale i od návštěvníků. Moje první pracoviště v Krmelíně nyní ani nepoznáte. Nejen rozšířením prostor, ale i nepřeberným množstvím výrobků vysoké kvality. Už od pěti ráno zde čekají první zákazníci a na ranní směně si pochutnávají na výborném pečivu. Pekařská firma Boček z Krmelína je známá na celém Ostravsku, brácha majitele Lumír pak ve Fryčovicích zase zásobuje okolí výborným kvasovým chlebem. Však jim dal jejich otec pekař, se kterým jsem dlouhá léta pracoval, dobrý fundament.

Zpackal jste v pekárně také někdy těsto nebo připálil chleba?

K největšímu „průseru“ došlo v pekárně ve Vídni v době totálního nasazení. Zde jsme byli dva Češi, jeden Francouz, jeden Němec a jeden Chorvat. Vsadili jsme do pece 150 kg chleba a všichni jsme si nechtě zdřímli. Vzbudil nás až kouř vycházející z pece. Všechen chléb byl totálně spálen. Stalo se to ve tři ráno a mistr chodil do práce až na šestou. Kvasy byly naštěstípřipravené. Ale co s chlebem? Nalezli jsme jediné řešení, rychle ho spálit v peci. I Bůh nám plýtvání chlebem odpustil, než přišel mistr, chléb byl napečen nový. Bylo to na zavření za sabotáž…

Pekařině jste zůstal věrný po celý svůj život. Nezalitoval jste někdy otcova rozhodnutí ve svém životě, zvláště později, když jste sjezdil celý svět a měl možnost porovnat tvrdou práci v pekárně s jinými  profesemi?

Rozhodně ne. U pekařiny jsem strávil celkem 54 let. Naučil jsem se pracovat s tvárným materiálem a hlavně s lidmi. A všude kde jsem působil, jsem se snažil s lidmi dobře vycházet a dělat poctivé řemeslo. Odměnou mi byli noví přátelé a spokojení zákazníci. „Bez práce nejsou koláče“ pro mě v životě platilo vždy dvojnásob.

Jistě jste zažil při práci v pekárnách spoustu příhod. Vzpomenete si na nějakou tu veselou?

Na Dolní Bečvě v pekárně, lépe řečeno za pekárnou, jsem měl venku malou tělocvičnu. Stála tam hrazda, mini bradla a na futrech visely dva páry boxerských rukavic. Sem tam došlo i na velké boxerské klání. Jednou nastoupili k zápasu dva učni, slabší dostal KO a překousl si jazyk. Tovaryš Jan mu hned poradil, ať si ho posolí, že přestane krvácet. Chudák poslechl a „od radosti“ skákal až do stropu.

Letošní Pekařská sobota proběhla jako již 18. ročník tradiční, krásné akce. Jak se rodila tato pekařská slavnost, zasazená do nádherného prostředí Rožnovského skanzenu?

V začátcích jsem s pracovníkem muzea Ing. Mikuškem osobně objížděl všechny pekaře našeho okresu a zval je na Pekařskou sobotu do Valašského muzea v přírodě. A docela se nám dařilo – nejdříve se přišli podívat, později přivezli výrobky do soutěže a začali ve stáncích prodávat své produkty. Nejenže jsme tedy účast domluvili, ale na cestu nás majitelé pekáren vybavili „vůní“ čerstvého darovaného chleba, božího daru.

V současné době již vystavují na Pekařské sobotě své výrobky nejen pekaři z ČR, ale i ze Slovenska, dokonce i z Rakouska. Naše „spanilé propagační jízdy“ po Valašsku tedy měly úspěch. Dnes se Pekařské soboty účastní více než 20 pekáren a akci navštíví až 8 tisíc diváků z Rožnova a okolí. Akci si velmi oblíbili i slavní sportovci, kteří mají vztah k tomuto regionu. Kdo by to byl tehdy před 18. lety řekl…

Co bylo důvodem vzniku Pekařské soboty a jaké je její hlavní poslání?

S ředitelem muzea Dr. Slávkem Štikou jsme byli kamarádi a při řeči jsme dali hlavy dohromady a rozhodli se zpestřit prázdninovou nabídku programů muzea Pekařskou sobotou. První Pekařská sobota v roce 1993 byla velice skromná. Vystavovalo se pouze v Janíkové stodole, a to pečivo, koláče a perníky. Zájem však byl veliký, a tak další Pekařské soboty byly už každým rokem bohatší. Zavedlo se hodnocení chleba, rohlíků, nejlepších stánků a pro diváky se uspořádaly zábavné pekařské soutěže. Hlavním cílem pekařských sobot bylo představení pekařského a cukrářského řemesla spotřebitelům a také ukázka široké nabídky pekařských produktů. A každé soutěžení samozřejmě pomáhá ke zlepšení kvality. Tyršovo heslo: „Cvičit, cvičit a zase cvičit“ platí stejně jako ve sportu, tak i v pekařině.


S „90“ na Pekařské sobotě

Co se Vám v bohaté pekařské praxi nejvíce osvědčilo?

Byla to vždy poctivá práce, umění vážit si a dobře jednat se všemi pracovníky v pekárně – jen tak lze vyrábět kvalitní výrobky. A hlavně – držet si u zákazníků, ale i u konkurence vždy dobré jméno. To se totiž nedá zaplatit penězi.

Jaký „chlebíček“ vám dnes nejvíce chutná a od jakého pekaře jej nakupujete?

V bývalém JZD je pekárna Bečvany nazývaná VKP. Jsou tam i pekaři, kteří pracovali kdysi u mne. Chlebíček je od nich do zlata vypečený, má krásnou parcelaci a je velmi chutný. Jsem s ním vždy spokojen. Nakupuji u nich i slané a makové  tyčinky a někdy i pečivo. Vše má výbornou kvalitu.

Jaké bylo vaše životní krédo, čeho si nejvíce „považujete“ ve svém profesním životě, pokud se ohlédnete zpět?

Životním krédem mi byly rady mého otce, který mi do továrny v Rakousku, kde jsem byl totálně nasazený, napsal: „Milý synu, jsi mladý, máš téměř celý život před sebou. Chraň si ho, střež si ho, abys byl jednou platným členem své rodiny a národa, z něhož pocházíš. Nezapomeň, ať budeš kdekoliv, že se na Tebe dívají lidé kritickýma očima. Žij a chovej se vždy a všude tak, abys lidem příčinu ke kritice nikdy nezavdal…“

Nejvíce si cením toho, že jsem životem prošel přes veškeré překážky, které nás každého čekají. Stál při mně v těch těžkých chvílích doby válečné i anděl strážný. Vážím si toho, že všude, kde jsem pracoval, jsem měl u mistrů dveře vždy otevřené. Vážím si také toho, že jsem mohl s manželkou v roce 2009 oslavit diamantovou svatbu. Mám radost z mých dvou dcer, dvou vnuků a jednoho pravnuka. Raduji se i z toho, že mnozí zaměstnanci, kteří u mě pracovali, mě navštěvují i v mém požehnaném věku, nejsem sám…

Za měsíc oslavíte krásnou, kulatou „90“, chtěl byste něco vzkázat svým následovníkům v pekařském řemesle?

Vážení kolegové, pekaři, příslušníci prastarého cechu pekařského: srdečně vás všechny zdravím a blahopřeji k vybrání tak pěkného a prospěšného řemesla. Pekařské řemeslo tu zůstane na věky a šikovnost českých pekařů je vidět každý den v našich obchodech. Pracoval jsem u pekařů v Chicagu, Calgary i ve Francii, všude si vedli čeští pekaři skvěle a jejich výrobky vždy chutnaly. Přeji vám, abyste pokračovali zdárně v této tradici krásného pekařského řemesla a žili si skvěle. Všem pekařům ZDAR!

Vše nejlepší k 90. narozeninám a hodně zdraví pane Linharte …a vydržte nám, vždyť do stovky to již není daleko!

 

Text: Jaromír Dřízal
Foto: Archív R. Linharta