Milan Uhde – dramatik a spisovatel

Jméno Milan Uhde jsem poprvé zaregistroval v 70. letech v souvislosti s jeho zapojením do disentu a boji proti komunistickému režimu. Později jsem se začal setkávat s jeho dílem, hlavně mě nadchla Balada pro banditu v brněnském Divadle Na provázku. V 90. letech jsem pak sledoval jeho politické počínání a musím přiznat, že to byl jeden z mála politiků, který mi byl sympatický. Nedávno jsem měl to štěstí se s ním osobně setkat ve Španělském sále Pražského hradu, kde obdivoval pekařské výrobky. Okamžitě jsem po něm „skočil“, protože jsem sháněl vhodnou osobnost pro vánoční rozhovor. Vánoční rozjímání, postřehy z politiky, vzpomínky na známé osobnosti veřejného života a hlavně pohled na pekaře a jejich výrobky ze strany takové osobnosti je skutečně zážitek. Milan Uhde však není jen milovník starých dobrých časů. Je to také statečný občan (narozen ve znamení Lva), který nenadává na poměry, ale snaží se pozitivně ovlivňovat své okolí a starat se o věci veřejné. Proto byl také loni zvolen předsedou Rady České televize. Uhde je též velmi bystrý pozorovatel. Na příkladu pekaře Jana Marhoula ukazuje, že ten, kdo neumí dobře prodat své zboží, by neměl podnikat – v minulosti, ani dnes. To by mohlo na úvod stačit, neboť jak o něm říká Bolek Polívka: „Bacha, Uh de“.

Životopis

Doc. PhDr. Milan Uhde (* 28. července 1936, Brno) je český spisovatel, dramatik, scénárista a politik. Za vlády komunistů byl významným představitelem disentu a po sametové revoluci v letech 1990–1992 působil jako ministr kultury české vlády a od vzniku samostatné republiky v roce 1993 byl 1. předsedou Poslanecké sněmovny České republiky, od ledna až do února roku 1993 na základě čl. 66 Ústavy také vykonával vymezené funkce prezidenta republiky. Z titulu své funkce kontrasignoval Ústavu České republiky. Narodil se v právnické rodině, vzdělání získal v Brně: chodil zde do obecné školy, maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity. V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie.

  • pracoval ve významném brněnském měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu
  • v letech 1972–1989 měl zakázanou činnost, Podepsal Chartu 77, byl signatářem Hnutí za občanskou svobodu
  • psal divadelní hry pod pseudonymem, publikoval v samizdatu, spolupracoval se zahraničními divadly, rozhlasovými a televizními stanicemi
  • v roce 1989 založil nakladatelství Atlantis a stal se jeho šéfredaktorem
  • v roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání
  • v roce 2011 byl zvolen do čela Rady České televize
  • je autorem desítek divadelních a rozhlasových her, scénářů, povídek a sbírek poezie

 Ocenění

  • Cena Egona Hostovského (1980)
  • Cena Toma Stopparda za hru Pán plamínků (1987)
  • Cena Sazky a Divadelních novin za hru Zázrak v černém domě (2007)
  • Cena Alfréda Radoka za hru Zázrak v černém domě (2007)

Pane Uhde, vzpomenete si ještě, když jste byl malý brněnský kluk, co jste měl nejraději z pekařských výrobků a kde jste je s rodiči kupovali?

Zbožňoval jsem housky s mákem. Mívali je v koloniálu pana Šperlíka na Vodově ulici v Králově Poli, kde jsem vyrůstal. Do pekařství v ulici Boženy Němcové jsem nejprve s maminkou a pak samostatně vozíval vánočky, mazance a jiné domácí výrobky, aby nám je pěkně upekli, protože domácí plynová trouba nepekla stejnoměrně. Ale po roce 1949 jsme na ni byli odkázáni tak jako tak, protože pekařství zaniklo. Přetrvala zato dvě pekařství v Bystrci u Brna.

Vzpomínám si na jména jejich majitelů, kteří si konkurovali: pan Bartl a pan Stodůlka. Nevím, zda jejich pekárny byly po únoru 1948 stále ještě soukromé, nebo zda je začlenili do nějakého družstevního celku, ale postaru na dřevě se v nich pekl vynikající výražkový chléb, který byl nesrovnatelně lepší než produkty parní velkopekárny Dělpe; ty připomínaly buchtu bez chuti a vůně.

Do Bystrce k „Bartlům“ jsme jezdívali celá padesátá léta a tatínek tam jako důchodce nakupoval ještě v letech sedmdesátých, třebaže cesta tramvají z Králova Pole trvala dlouho. Kolikrát jsem si říkal, že se zajedu podívat, zda jejich pekárna a obchod ještě existují; Bystrc se stala součástí Brna, hodně ji přestavěli. Ale k té procházce jsem se dodnes nedostal.

Jaké asociace se Vám vybavují u profese „Pekař“?

Pamatuji se na pekaře pana Matějíčka z Jamného nad Orlicí, který sousedil s rodnou chalupou mé první ženy a ke kterému jsme ještě na začátku šedesátých let chodili pro chléb a pro rohlíky. Sjížděli se k němu zákazníci z širokého a dalekého okolí. Rohlíky jsme nikdy nemazali máslem ani nezdobili sýrem nebo uzeninou; měly tak báječnou chuť, že se nehodilo rušit ji něčím, co se jí nemohlo vyrovnat. My, měšťáci z Brna, navyklí na „gumové“ pečivo z takzvaného předpeku, na které jsme byli ve svém normálním bydlišti odkázáni, jsme se už těšili na víkend a na dovolenou, protože to bylo spojeno s vyhlídkou na pekařské pochoutky z dílny pana Matějíčka. Když šel potom do důchodu a dal svůj rodinný dům přestavět, likvidoval prodejnu a dal pec zazdít. To byla velmi smutná procedura. V obci se o ní mluvilo tónem, který odpovídal pohřebním řečem.

S panem Matějíčkem jsme často mluvívali. Vzpomínal hořce zejména na dobu po roce 1948, kdy se tvrdě prosazovaly výrobky velkopekáren a malým pekárnám se snažili vytvářet všemožné překážky, dokonce i politické. Pan Matějíček však vydržel; měl své řemeslo rád. Ale jeho syn se zaměřil jinam, a tak na domě dnes není poznat, že v něm byla pekárna s prodejnou.

Setkával jste se v průběhu svého bohatého a pestrého života či umělecké tvorby s pekařským řemeslem, co Vám utkvělo v paměti?

Když se v roce 1991 zaváděla pro všechny fyzické osoby jednotná daň z příjmu, dostával jsem jako ministr kultury protesty od mnoha umělců, že je to nemístné rovnostářství, protože umělec přece není pekař, a proto by měl být zařazen do jiné daňové kategorie, to znamená zvýhodněn. Prý vsází do umění celý život. Reagoval jsem dopisem, ve kterém jsem poukazoval na to, že i pekař vsází celý život, protože vstává ve čtyři, aby měl ráno co nabídnout, a ničí si zdraví neméně jako umělec. Dobrá kamarádka se za to srovnání na mě velice zlobila, ale já na něm trvám. Dobrý umělec je nepochybně hoden lidské vděčnosti, ale i na dobrého pekaře myslíme všichni s láskou. Dnes už proti stejnému zdanění nikdo nic nenamítá a je to v pořádku.

Pekařské řemeslo má v Brně velmi starou a významnou tradici. Staré zápisy mluví o založení pekařského cechu již ve 13. století, za panování Václava II. Pekařský cech byl „nadán hojnými privileji od panovníka“ a byl důležitým hospodářským činitelem. Cechovní mistr byl také v Brně osobou velmi váženou, musel pocházet z manželského lože a z dobré rodiny; hrobaři, pohodní apod. byli vyloučeni. Jak vidíte v dnešní době globalizace potřebnost cechovních sdružení (a spolků obecně), jako je to českých pekařů a cukrářů?

Globalizace není přítelkyní řemesel provozovaných v malém a není důvod, aby nad ní člověk jásal. Mám v živé paměti, o jaký milý a příjemný zážitek se nedávno zasloužil kamarád spisovatel, když na schůzku bývalých disidentů přinesl balíček se záviny, rohlíčky a jiným vynikajícím pečivem; začali jsme sborem chválit jeho manželku. Přiznal však, že všechno koupil v pekařství v jejich ulici, kde se peče, jak pekly doma naše maminky a babičky a jak se dnes podomácku peče málokde.

Myslím, že profesní sdružení pekařů a jiných podobných řemeslníků může dobře sloužit při obraně právě takových dovedností a kvalit, které velkovýroba nedosahuje ani dosáhnout nemůže. Nemíním ji hanět, mnozí se s jejími výrobky spokojí, ale nemám většinou proč je obdivovat. Nepřimlouvám se samozřejmě za obnovu cechovní praxe, to by nešlo obhájit před zákonem, ale hlas určitého sdružení je ve společnosti nepominutelný a nepřeslechnutelný. Proto mají smysl a doufám, že se činnosti v žádném případě nevzdají.


Setkání s pekaři na Pražském hradě

V literární tvorbě je asi nejznámějším „pekařem“ Jan Marhoul z Vančurova románu. Na to, jak významně pekařské řemeslo ovlivňovalo naši historii, však o něm bylo zmiňováno v literatuře skutečně poskrovnu. Neplánujete proto nějakou novou hru (nejlépe drama se šťastným
koncem) z pekařského prostředí?

Román Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul nemám rád. Podle mě je to příběh ideologicky zaměřený na polemiku s kapitalismem, ve kterém hodný pekař přijde na mizinu, protože neumí od svých nemajetných zákazníků vymáhat peníze a vlastně jim chléb daruje. Chápu jej, reagoval bych na jeho místě stejně nebo podobně, ale především bych se nestal podnikatelem, ani malým, ani velkým.

Nemohl jsem se stát ani lékařem, protože ovzduší pitevny bych neunesl ani pět minut a kromě toho jsem manuálně nezručný. Za to však nemůže společnost ani kapitalismus. Dojemný příběh pekaře

Marhoula mě přísně vzato nedojímá a nedivím se, že se k němu vrací málokdo, leda snad ten, kdo chce kritizovat za každou cenu kapitalismus.

Neumím psát dramata se šťastným koncem ani příběhy, jejichž hrdiny i s jejich prostředím dobře neznám. Hry z pekařského prostředí se ode mne, žel, nedočkáte.

Jaký je Váš vztah k chlebu, vybavuje se Vám v souvislosti s touto základní potravinou a Božím darem nějaká vzpomínka?

Vidím stále maminku, jak přežehnává čerstvě načínaný bochník třemi křížky. Nespájí se s tím žádný konkrétnější zážitek, ale úctě k Božímu daru jsem se naučil a nikdy mě neopustila. Plýtvání nesnáším a nesmiřuji se s tím, že se tak rozšířilo.

Setkali jsme se ve Španělském sále Pražského hradu, kde čeští pekaři nabízeli s velkým úspěchem hostům slavnostní recepce k Státnímu svátku čerstvý chléb se škvarky a výpečky. Myslíte, že chléb patří na takovouto recepci, do sídla českých králů a prezidentů?

Dobrý chléb tam rozhodně patří, standardní ne, i když jím nepohrdám.

Kam chodíte nakupovat pečivo a co Vám nejvíce chutná? Dáváte přednost malým pekařstvím s osobním přístupem či preferujete raději větší výběr pekařských výrobků v marketech?

Přiznám se, že v našem bezprostředním okolí jsme zatím na žádné malé pekařství nenatrefili, ale přestěhovali jsme se teprve nedávno a snažíme se důkladně rozkoukat. Zatím nakupujeme v nedalekém Globusu. Výběr pečiva je tam hodně velký, i když jsem tam našel nemálo výrobků, které předstírají, že patří do kategorie tmavého pečiva, ale jsou pouze barvené. Takové vytírání zraku neznalým kupujícím pokládám za obzvlášť nepoctivé. Pokouším se nedat se šidit, ale kdoví, zda na mě nějaká vychytralá pekařská firma nevyzraje a neošidí mě. To by pekař pracující pod vlastním štítem jistě neudělal, „řetezce“ si to dovolí bez výčitek a tváří se přitom vstřícně.

Jste předsedou Rady České televize. Je v možnostech tohoto významného média více podporovat české výrobce a zasazovat se o zachování tradičních českých gastronomických tradic v době, kdy do republiky proudí ze zahraničí ročně potravinářské zboží téměř za 150 miliard korun?

Nejsem si jist, zda může Česká televize podporovat domácí výrobce proti dovážené produkci. Tradiční české potravinářské zboží by se mělo v konkurenci prosazovat kvalitou. Jiná otázka je, zda zahraniční výrobce není dotován státem a nedopouští se nekalé konkurence tím, že uměle snižuje ceny. Na to by však měla pamatovat státní dovozní politika. Česká televize na to podle mě nestačí, ani kdyby se o to pokusila.

Naše profesní sdružení natočilo v poslední době dva filmy na podporu pekařského řemesla. Jeden byl již s úspěchem odvysílán v České televizi. Mohl byste se přimluvit u ředitele ČT Dvořáka, aby odvysílal i druhý film, „O řemesle s láskou“?

To Vám slíbit samozřejmě nemohu. Co pro vás mohu udělat, je, že film zhlédnu a v případě, že bude opravdu dobrý, jej doporučím panu Fridrichovi, programovému řediteli ČT. Rozhodnutí je na něm.

Myslím si, že zejména v dnešní době je velmi žádoucí podporovat řemesla a poctivé řemeslníky.

Vaše krédo zní: „Být sám sebou a odpovídat za to“. Myslíte, že toto krédo by mělo platit i v pekařském řemesle či každém konání obecně?

Domnívám se, že si takové krédo může osvojit každý občan a pokládat je za své, mimořádně naléhavé mi však připadá pro tvůrčí pracovníky, kteří mohou trpět pokušením líbivosti, tj. nadbíhat obecenstvu a tvářit se jako „kámoš“ i tam, kde by byl namístě otevřeně kritický přístup.

Blíží se Vánoce, svátek míru a štědrosti. Jak se slavily Vánoce ve Vaší rodině, jakou roli zde hrála vánočka či jiné cukroví?

Vánočka a domácí cukroví byly pro naši rodinu charakteristické a ani v nejhorších dobách jsme se tohoto zvyku nezřekli. Vánoček pekla dcera sedm nebo osm a podělila jimi nejbližší přátele. Cukroví pekl od svých čtrnácti let syn. Osvojil si to umění velmi rychle a nikoho jiného k válu ani k plotně nepustil. Usilovali jsme a usilujeme nepodlehnout pojetí Vánoc jako štvanici za dárky a za stolem přetíženým přemírou jídel. Jsme pohromadě, a i když syn i dcera mají vlastní rodiny a chodí jen na návštěvu, stále ještě jsme se neuchýlili k tomu, abychom vánoční pečivo nakoupili v obchodě nebo si je dali upéct za peníze od někoho jiného. Ale kdybychom našli pekaře, který se v tom oboru dobře vyzná, pro porovnání bychom i jeho výrobky ochutnali. Vánočka z Globusu mi při pokusu ochutnat ji loni na vánoční návštěvě u přátel ani trochu nechutnala…

Co byste popřál zástupcům náročného, ale krásného a voňavého pekařského a cukrářského řemesla k letošním Vánocům a do Nového roku?

Aby došli ocenění u lidí za každý jedinečný výtvor i za celoroční dobrou službu. Zaslouží si to.

Děkuji Vám za rozhovor.

 

Text: Jaromír Dřízal
Foto: Petr Mevald, archív