Hana Nykodymová – pekařská učitelka

Býti učitelkou pekařského dorostu v dnešní době není vůbec záviděníhodná pozice. Musí mít lásku k řemeslu, bavit jí práce s mládeží a nesmí moc koukat na čas ani na výplatní pásku. Je to spíše „poslání“, potřebné jako sůl a hodné obdivu. Hana Nykodymová, dcera ředitele z pardubické průmyslovky, tuto práci vykonává již čtvrt století a je dle mínění žáků i nadřízených učitelkou výtečnou. Učení ji totiž baví, je ráda mezi mladými lidmi a má také dostatečně „pevnou ruku“, která je občas potřeba. Za léta svého působení v malé pekařské dílně vychovala již stovky absolventů, kteří jsou rozeseti v pekárnách po celé republice. A přestože chtěla být původně učitelkou angličtiny a tělocviku, stojí dnes každodenně u válu a učí pekařský dorost základům řemesla. Ale znalost angličtiny i tělocviku se jí také náramně hodí. To když jí žák sdělí, že je po dlouhém surfování na internetu šíleně „down“, rozumí mu. Jako správná máma mu hned přidá práci, aby byl zase „ready“. I dobrá fyzická kondice je nezbytná, protože podporuje tu duševní, která bývá při této práci často narušena. Jednoduchá rovnice 2 x 25 = 50, naznačuje přibližně dobu vzniku dobré pekařky. Pětadvacet let příprava a zrání, druhá pětadvacítka je pak již hotový mistr svého oboru, který může předávat zkušenosti pekařskému potěru. Hana Nykodymová, šaramantní maminka (dvě děti) a babička (jedno vnouče), rozená Sudková z Pardubic, oslavila koncem srpna neuvěřitelnou padesátku. Při této příležitosti jsme jubilantku vyzpovídali, aby čtenáři mohli nahlédnout do pozadí její pekařské dráhy a poznat radostí i strasti výchovy pekařského dorostu v Čechách.

Hanko, mohla bys čtenářům prozradit, jak se z Tebe stala učitelka mladých pekařů a pekařek?

Mimo pardubickou školu se málo ví, že jsem dcera dlouholetého učitele SPŠPT Pardubice a bývalého ředitele školy, ing. Jana Sudka. Jaksi povinně jsem proto vystudovala v letech 1979–83 pardubickou průmyslovku, obor Zpracování mouky. I když jsem byla studentkou na potravinářské škole, nenapadlo mě, že se budu celý život věnovat pekařině. Měla jsem totiž tajné přání jednou učit tělocvik a angličtinu. Ráda totiž sportuji, závodně jsem plavala, hrála tenis, lyžovala, jezdila na kole. Osud však rozhodl jinak a já jsem nyní ráda, že se mohu věnovat tomuto řemeslu. Vlastně učím, což jsem vždycky chtěla, jenže místo tělocviku krásné a voňavé pekařské řemeslo. Po absolvování pardubické školy jsem se ještě dodatečně vyučila pekařkou v Odborném učilišti Urania v Praze. V dalších dvou letech jsem pak získávala praxi v Pardubických pekárnách, ale považte, v oboru cukrářka. V roce 1986 se naskytla možnost uplatnit se na škole, kterou jsem dobře znala, pardubické potravinářské průmyslovce, a stala jsem se tak od 1. 9. 1986 její zaměstnankyní. Nejdříve do roku 1990 ve funkci instruktorky pekařské výroby, poté ve funkci učitelky technologické praxe. V této pracovní pozici se nacházím dosud a za těch čtvrt století prošla „mýma rukama“ ve školní pekárně již pěkná řádka mladých adeptů pekařského řemesla.

Co nejvíce ovlivnilo Tvé učitelské začátky a profesní dráhu?

Velkým předělem byly společenské změny po roce 1989, kdy se pro školu otevřely nové možnosti kontaktů se zahraničím. To pro mne hodně znamenalo, zvláště navázání kontaktů s francouzskou školu v Haguenau a v rakouském Welsu mi otevřelo oči a ukázalo směr, kam se ubírá moderní výuka v pekárenství. V obou těchto zemích jsem měla možnost absolvovat stáž v pekařských podnicích, a to u Pekárny Resch (1991) a u Pekárny a cukrárny Zimmermann (2000). Nabyté zahraniční zkušenosti jsem se pak snažila přenést na naši školu.

V kontaktu s žáky jsem žádné problémy neměla, jsem ráda mezi mladými lidmi a učit jsem vždycky chtěla.

Hodně důležité pro můj profesní rozvoj a navazování kontaktů s předními odborníky v oboru byly soutěže, na které jsem připravovala pekařský dorost a později se podílela na jejich organizaci.

V polovině devadesátých let začal organizovat Podnikatelský svaz pravidelné soutěže Pekař roku, které se konaly v Pelhřimově ve firmě Adélka. Byla jsem při tom a ta atmosféra mě nadchla. Soutěže pak pokračovaly na veletrhu Salima v Brně (Český pekař), kde se nám podařilo propagovat řemeslo přímo před očima veřejnosti. Navíc já mám to štěstí, že se nyní každý druhý rok koná soutěž v „mé domovské“ pekařské dílně pardubické školy.

V soutěžích na těchto akcích jsem pravidelně vystupovala v různých funkcích: soutěžící, vedoucí soutěžících žáků, porotce, také jako moderátorka. Brzy jsem získala i zkušenosti s pořádáním soutěží se zahraniční účastí. Bylo to v Poznani v roce 2007 v semifinále mistrovství světa pekařů východního bloku, kde jsem vystupovala jako porotce. V odborné porotě jsem byla také v Bratislavě v letech 2011 a 2012 při soutěži „O bratislavský rožok“. A samozřejmě nesmím zapomenout, že pravidelně působím též jako komisařka národní soutěže Chléb roku při Dnech chleba.

Kdo měl na Tvůj profesní vývoj největší vliv, s kým nyní nejvíce spolupracuješ?

Musím jmenovat především bývalého ředitele školy Mgr. Petra Šedivého a kolegyni z cukrářské dílny Jaroslavu Zajíčkovou. Z těch zahraničních pak francouzské pekaře J. Dorffera a P. Zimmermanna z Haguenau. V současné době intenzivně spolupracuji se zástupkyní ředitele školy Ing. Danou Kovaříkovou, se kterou se společně snažíme o propagaci pekařského řemesla. Samozřejmě bych měla uvést také celou řadu kolegů, se kterými spolupracuji na soutěžích. Od těch se vždycky něčemu přiučím. Raději je ale nebudu vyjmenovávat, abych na někoho nezapomněla. Však oni dobře vědí, kteří to jsou a nebudou se na mne zlobit.

Na jaké období své profesní kariéry nejraději vzpomínáš?

Určitě na spolupráci s francouzskou školou v Haguenau a rakouskou školou ve Welsu a vůbec na krásný čas po roce 1989, kdy se nám otevřel svět. Pochvaluji si ale také současnou spolupráci s D. Kovaříkovou, zástupkyní ředitele Střední průmyslové školy potravinářství a služeb, jak se naše optimalizovaná škola nyní jmenuje. Organizujeme spolu řadu propagačních prezentací, popularizujících obor. Vystupovali jsme také v televizi, rádiu a tvoříme programy dalšího vzdělávání. Tahle práce mě uspokojuje a myslím, že je v dnešní době velmi potřebná.

 
S žáky v pekařské dílně

V čem jsou podle Tebe příčiny současného nízkého zájmu mladých lidí o pekařské řemeslo?

A je v České republice skutečně prestiž „býti pekařem“? Není, neboť je velmi špatně ohodnocena jeho práce. Stačí zajet kousek za hranice naší republiky, např. do Rakouska, Francie, tam je pekař uznávané řemeslo.

„Tvýma rukama“ prošly již stovky adeptů pekařské profese. Jaká je ta nová generace a v čem se změnila od doby, když ses učila pekařkou?

Nová generace je velmi, ale velmi poznamenaná počítači. Nechci vůbec hodnotit, zda je lepší nebo horší, než jsme byli my. Prostě jen vyrůstají ve zcela jiném prostředí a to je silně poznamenává. Vezměte si kolik dětí je dnes vidět odpoledne venku s balónem? Sedí většinou doma a koukají do počítačů. A všichni by tím se také nejraději živili…

Takže v tom vidím velkou změnu, oproti nám jsou pohodlní, nechce se jim pracovat rukama. A současný systém vzdělávání jim k tomu jen nahrává, vždyť dnes je velmi snadné studovat střední školu a maturanti se ani náhodou nechtějí živit manuální prací. Snad přinesou změnu k lepšímu přísnější státní maturity, kdo na ně nebude mít, půjde se učit řemeslu – všichni totiž u počítačů sedět nemůžeme.

Myslíš, že by nepříznivou situaci mohly řešit dotace z EU fondů, daňové zvýhodnění pro podniky, které vybaví učiliště stroji a zařízením, či podpora krajů pro preferované obory? Jaké jsou zde praktické zkušenosti pardubické školy?

Nevím, zda tudy vede cesta. Pokud se nezmění pohled společnosti na pekaře, tak asi ani učební obor tohoto směru nemůže očekávat žádný velký nárůst uchazečů.

A co se týká oborů naší průmyslovky?

Tam by asi mohla být cesta. Vzor bychom mohli najít ve škole v rakouském Welsu, která má velmi podobné zaměření, jako ta naše. Ale pokud vím, je podporovaná také krajem. Přínosem pro obě strany by mohla být stipendia od velkých pekáren, kdy od nás by se jim zpět vraceli průmyslováci a vyučení pekaři.

V čem by mohly pardubické škole pomoci výrobní podniky, tj. pekárny, aby do svých provozů získaly více mladých odborníků?

Firmy by měly být více aktivnější při výběru šikovných absolventů z jejich regionu a zajistit si je dopředu formou stipendia. Podniková stipendia byla již za mého studia, v dobách dávno minulých, a vím, že moji spolužáci pobírali stipendium například od Michelských pekáren a po absolvování školy tam museli nastoupit. V dnešní nejisté době by tak měli absolventi zajištěnou práci v oboru a zvýšila by se také jejich motivace se ve škole co nejvíce naučit.

Ekonomická krize zvýšila nezaměstnanost a tím i potřebu rekvalifikace pracovníků na jiné výrobní činnosti. Pro pekařský obor je to do budoucna velká šance, jak posílit a zkvalitnit své lidské zdroje. Co může dnes pardubická škola v oblasti rekvalifikačních kursů pro pekaře nabídnout?

U nás máme mnoho kurzů, a to nejen pekařských. Školíme profesní kvalifikacea na jejich základě může absolvent získat až výuční list v daném oboru.

Příští rok se bude konat jubilejní, již 20. ročník soutěže Pekař roku – kategorie junior. V čem vidíš přínosy soutěžení mladých pekařů a pekařek?

Je to vlastně jediná soutěž v České republice pro pekaře. Hlavní přínos vidím v tom, že soutěžící dokáží nejen sami sobě, ale i ostatním, že se již něco naučili, umí pracovat samostatně a dokážou vyrobit hlavní pekařské výrobky. Soutěžení obecně přispívá k růstu kvality, mladí pekaři a pekařky se musí dlouhodobě připravovat, aby v soutěži uspěli. Velmi důležité je také střetávání jednotlivých škol a učilišť, kde je možné na výsledcích porovnávat kvalitu výuky. A v neposlední řadě má soutěž Pekař roku společenský rozměr, kdy dochází k výměně zkušeností mezi soutěžícími i jejich doprovodem a k navazování nových kontaktů. V Brně na veletrhu MBK se navíc soutěžící učí vystupovat na veřejnosti a propagovat své řemeslo, což se jim v budoucnu jistě hodí, až budou konfrontováni budoucím zaměstnavatelem.


Mezinárodní spolupráce

Jak se s modernizací pekáren a změnami v technologické oblasti mění nároky na výuku mladých pekařů?

Pro školu je to náročné zejména finančně. Pro výuku máme dnes 4 druhy pecí: parničku, etážovou, rotační a průběžnou. Za doby mého studia byla jenom parnička. Každý žák má k dispozici vlastní digitální váhu, šlehač aj. Ano, výuka v dílnách se velmi změnila. Zatímco mé generaci se o šokovém mražení pečiva mohlo jen zdát, dnes je to již zařazeno do běžné výuky pekařské technologie.

Baví Tě pořád i po tolika letech práce s mladými lidmi? Co Tě na ní nejvíce těší a co naopak rozčiluje?

Baví, ale někdy na mě padá velká beznaděj. Před týdnem jsme zahájili nový školní rok. V jednom prvním ročníku mám žáka, který opakuje. Když jsem se ptala, jaké pekařské výrobky zná, tak řekl „rohlík“, nic jiného ho nenapadlo, a to bohužel u žáka, který byl již celý minulý rok v mé skupině… tak to pak o sobě opravdu začnu pochybovat. Ale zase na druhou stranu, při praktické maturitě mě někteří velmi potěšili, tak snad jsem je přece jen něco naučila.

Máš nějakou přezdívku ze své dlouholeté práce s pekařským potěrem?

Myslím, že mě nazývají Brutální Nikitou nebo Nykytou?

Chtěla bys na závěr popřát něco mladým učňům a studentům z našeho oboru či jim dát cennou radu do jejich profesního života?

Když chodí rodiče se svými dětmi k nám do školy na „Dny otevřených dveří“, tak říkáme, že jíst se bude vždycky a rohlíky se z Číny vozit určitě nebudou. A když se ty děti stanou posléze našimi žáky a nějak je to nebaví, tak jim zase říkám, ať ten čas, který se mnou musí strávit v té pekařské dílně, využijí k tomu, aby se něco naučili, neboť to jim již nikdo nevezme a oni netuší, kdy to budu potřebovat. Když já jsem byla studentkou školy, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou pekařinu učit, ale život to chtěl prostě jinak a já toho opravdu nelituji. A ještě rada pro absolventy, jděte pracovat do oboru, začněte pracovat klidně na rohlíkové lince, nebude to sice hned, ale jistě na ní také nezůstanete.

Při životním jubileu by bylo vhodné zavzpomínat na úspěchy, jaké by to byly?

Za nejcennější úspěchy pokládám to, že mnou vedení žáci několikrát zvítězili v soutěži Pekař roku České republiky a získali 1. místo v rakouském Welsu v soutěži evropských pekařských škol. Ve spolupráci s cukrářskou kolegyní J. Zajíčkovou jsme získali 1. místo v soutěži Atraktivni výrobek roku ČR. Velice si také cením účasti při zkouškách profesních kvalifikací a účasti na přípravě různých pekařských kurzů.

Má pekařský obor v dnešní době perspektivu pro mladé lidi?

Rozhodně ano, ale je to obor pracovně velmi náročný a mladí lidé jdou především za představou pokud možno nenáročného nabytí velkých peněz a výhod. Pekařina má své kouzlo, je zde velký prostor pro tvořivost, fantazii, dovednost, nehledě k velkému společenskému významu při zajišťování základní složky potravy pro naše spoluobčany. Je to však také profese pracovně a časově velmi náročná. Naši předci na to měli jedno pravdivé pořekadlo: „Bez práce nejsou koláče“. Já jen mohu dodat, že ani vánočky, ani mazance.

Jak odpočívá a relaxuje pekařská učitelka, pokud zrovna nepeče?

Mám ráda filmy, kde hraje Meryl Streep a čtu knihy Larse Keplera. A pak mám také svoji rodinu, vnoučátko a chalupu v Krušných horách. Ani ve volném čase se tudíž nenudím.

Co je Tvým životním krédem, co Ti přináší štěstí?

Pokud budu moci pracovat, budu mít pocit štěstí. Vlastně učím krásné, voňavé řemeslo, které mám moc ráda. Když k tomu přidám šťastnou rodinu, co více si mohu přát? Úspěchy mých žáků a jejich zapojení se do velké pekařské rodiny mi dokazuji, že moje práce není zcela marná, i když někdy mám pocity opačné.

Hanko, děkujeme Ti za rozhovor a přejeme za všechny vděčné absolventy a pekařský obor do další padesátky vše nejlepší a také dostatek víry, naděje a lásky při výchově pekařského dorostu. A dodatečně „Na zdraví“!

 

Text: P. Studnička, J. Dřízal
Foto: soukromý archív HN/archív svazu