Dominik Duka – kardinál

Dominikán a královéhradecký biskup Dominik Duka si zvolil pro svou pastýřskou službu v čele diecéze heslo IN SPIRITU VERITAS („V Duchu pravdy“). V Duchu pravdy se odvíjela i jeho životní a duchovní cesta. O tom, že nebyla snadná a pohodlná, svědčí zkušenosti politického vězně s komunistickým kriminálem, státní zákaz duchovní činnosti a nejrůznější perzekuce za minulého režimu. Je to člověk zasazený hluboce ve víře a životní

optimista. Nevracel zpátky stíny, které na něj promítali jeho nepřátelé. Není náhoda, že lidé zdravé zbožnosti – na rozdíl od hořkého skepticismu nevíry a křečovitého fanatismu bigotnosti či pokryteckého a skuhravého pobožnůstkářství – jsou lidmi přívětivého humoru jako biskup Duka. Poznal na vlastní kůži práci obyčejných lidí v továrnách, a proto si váží pekařů, jejich náročného řemesla a snaží se je všemožně podporovat. Za jeho názory stojí pevný a věcný životní postoj.

Mons. Thlic. DOMINIK DUKA OP


Vzdělání

  • Licenciát teologie na Papežské teologické fakultě ve Varšavě
  • Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Litoměřicích
  • Gymnasium J. K.Tyla v Hradci Králové
  • Základní studia v Hradci Králové

Duchovní cesta

  • 1960–1963 vyučen strojním zámečníkem v hradecké továrně ZVÚ
  • 1965 po dlouhých průtazích přijat na studia v Litoměřicích
  • 22. června 1970 přijetí kněžského svěcení z rukou kardinála Trochty
  • 1975 odňat státní souhlas k duchovní správě, pracoval 15 měsíců jako rýsovač v továrně Škoda Plzeň
  • 1981–1982 uvězněn v Plzni-Borech za řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím
  • 1986–1996 provinciálem čs. Dominikánské provincie
  • 1992–1996 viceprezidentem Unie evropské Konference vyšších řeholních představených
  • 6. června 1998 jmenován papežem Janem Pavlem II. sídelním biskupem královéhradeckým

Členství v organizacích

  • 2004–2006 místopředseda České biskupské konference, člen Etického fóra ČR, člen vědeckých rad KTF Univerzity Karlovy Praha,

univerzit Liberec, Hradec Králové, Pardubice. Šéfredaktor časopisu pro teologii, kulturu a duchovní život Salve. Předseda komise pro nauku a víru, předseda Komise pro katolickou výchovu a člen řady dalších duchovních institucí

Vyznamenání

  • 2001 Medaile I. stupně za zásluhy o Českou republiku udělená prezidentem republiky
  • 2003 Záslužný kříž II. stupně udělený ministrem obrany ČR

Pane kardinále, stal jste se díky každoroční účasti na Dnech chleba a podpoře pardubické potravinářské školy jakýmsi patronem našeho oboru. Proč zrovna pekaři, co na naší profesi oceňujete?

Chléb je do jisté míry symbolem Božího požehnání. V naší civilizaci zastupuje základní potřebu člověka, který by bez jídla zemřel. Za dar chleba se modlí víc jak dvě miliardy křesťanů v modlitbě otčenáše. Chléb se stal i symbolem vydanosti Ježíše Krista za nás lidi. Chléb je až na konci dlouhého pracovního procesu, který v sobě obsahuje péči člověka o život, ale i o přírodu, a pekař je ten, kdo tomuto úsilí dává pro nás přijatelnou formu určenou k životní posile.

Proč byl chléb v minulosti považován za dar od Boha?

Náboženská společnost po celou svou historii považuje přírodu a její dary také za Boží dary, neboť Bůh není jen tvůrce, ale též ochránce.

V dřívějších dobách neúroda přinášela hlad a chléb byl základní potravinou, proto se lidé modlili za dobrou úrodu a za mír, protože ve válkách byla pole zpustošena a neplodila. Prosba o chléb náš vezdejší v otčenáši jasně vyjadřuje jak starost o chléb, tak vděčnost za něj. Používání chleba v bohoslužbě podle staré židovské tradice přijal i Kristus a svou oběť dokonce ztotožnil s vydáním se v podobě chleba – tím také stoupala vážnost ke chlebu jako Božímu daru.

Modlitba provázela přípravu i konzumování chleba, a tak se výraz Boží dar se stal termínem pro označení chleba jako základní potraviny, která udržuje život.

Poměrně málo se ví, že patronem pekařů je Svatý Florian a cukrářů Sv. Vavřinec. Mohl byste našim čtenářům o nich prozradit něco bližšího?

Sv. Florian a též sv. Vavřinec jsou světci, kteří ve svém životě učinili zkušenost s ohněm – může to být i trochu ironické. Musíme si však uvědomit, že na počátku christianizace určití světci nahrazovali kult předchozích slovanských, germánských či keltských bůžků. Tak vzniká i skupina tzv. čtrnácti pomocníků. Tato myšlenka vyrůstá z poznání, že světci byli lidé, kteří po vzoru Krista byli ochotni riskovat svůj život, byli schopni dát se za druhé. Současná oživlá folklorní tradice těchto Čtrnácti svatých pomocníků nám tedy přibližuje mj. postavu římského vojáka Floriana, který byl umučen v dnešním Rakousku a jeho hrdinství hlásá nádherný klášter St. Florian, což je Escorial vídeňských Habsburků.

Obdobně i svatý Vavřinec, sám v dnešní terminologii ředitel římské charity, který byl umučen upálením na roštu, se stal patronem těch, kteří pracují s ohněm – ten má sloužit v tomto případě k tomu, aby náš stůl byl obohacen o cukrářské výrobky.

Nedávno naši zemi navštívil papež Benedikt XVI. Při této příležitosti proběhlo předání „bavorského preclíku“, který jako svůj dar papeži vyrobili studenti pardubické potravinářské školy. Můžete nám říci, jak proběhlo jeho předání?

Váš dar jsem mohl předat Svatému otci při závěrečném slavnostním obědě v pražském arcibiskupském paláci spolu s ostatními, papež byl opravdu dojat jeho originalitou. Byla to příležitost, kdy jsem mohl zmínit Vaši potravinářskou školu a zručnost českých pekařů za přítomnosti členů České biskupské konference a vatikánské delegace.

Advent by měl být dobou soustředění, rozjímání a pozitivního očekávání. U pekařů je to dnes bohužel doba šturmování, stresů a vypětí při zásobování vánočního trhu. Měl byste pro naši profesi nějaké doporučení či radu, jak vhodně skloubit práci a osobní život v tomto období?

Zcela rozumím vašemu nářku. Současná doba nutí nejrůznější podniky a instituce k uzávěrkám a příliš hektický předvánoční shon okrádá o adventní atmosféru i mne. Co poradit? Využijme tradice adventního věnce – ráno či večer nejlépe spolu s členy celé rodiny zapalte svíce podle té které neděle, máte-li doma bibli, najděte některý z odstavců, především z proroků Izaiáše a Jeremiáše, či zavzpomínejte na především své dětství a své blízké. A když jste v pekařské profesi, tak nezapomeňte na zmíněnou modlitbu, která doceňuje vaši práci – „chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Starou tradicí jsou i adventní zpěvy, roráty, které můžeme zaslechnout v kostelech nebo si je alespoň doma poslechnout z nahrávek významných pěveckých sborů v naší zemi.

Jak jste prožíval vánoční svátky v dětství, na co nejraději vzpomínáte?

Jako pro každé dítě byly vánoční svátky i pro mne největší událostí v roce. Bezesporu jsou to také svátky nesplněných přání – ať už to byl živý oslík, kterého jsem chtěl chovat na půdě čtyřpatrového měšťanského domu v Hradci Králové, nebo různé zbraně historického i moderního rázu a nebo brnění.

Avšak již jako dítě jsem musel poznat význam Vánoc jako rodinných svátků, kdy – jak v mém útlém dětství, tak později na počátku školních let – mi chyběl při těchto svátcích tatínek: Jednou to zavinila válka, podruhé komunistické vězení, kam ho odsoudila totalitní moc jako tisíce dalších příslušníků západního odboje právě za účast ve válce na západní frontě.

Vedle hraček nezastupitelnou úlohu hrál vánoční strom a betlém. Pro mou představivost bylo velmi nesnadné pochopit, jak veškerou tuto práci musí zvládnout Ježíšek s anděly. V okamžiku, kdy jsem musel sám strojit vánoční stromek ve svých devíti letech, jsem neztratil víru, ale přiznám se, že po celá desetiletí jsem se vždy strojení vánočního stromku doma vyhýbal; vynahradil jsem si to však při strojení vánočních stromů v kostelech, kde jsem působil.

Hospodářská krize zasáhla celý svět i naši zemi – máme ji chápat jako pohromu, či jako „zvednutý prst“ a šanci proměnit ji v očistný proces v hospodářství i ve způsobu našeho myšlení?

Dávám vám plně za pravdu, že současná krize je zvednutý prst. Tak jako při velké krizi v 30. Letech 20. století napsal Tomáš Baťa, že tehdejší krize je především krizí morální, i my si chceme uvědomit, že poučeni současnou krizí musíme změnit náš postoj k hodnotám, tj. k druhému člověku, k společnosti, ale především k nositeli života – rodině.

Mahátmá Gándhí kdysi definoval sedm hříchů světa a jako čtvrtý hřích uvedl „Obchod bez morálky“. Jak vidíte Vy dnešní svět vybičované spotřeby, kde globalizované obchodní řetězce drtí malé výrobce?

Gándhí ve svém životě hluboce pochopil etický rozměr Ježíšova evangelia. Křesťanství ze své podstaty musí stát na straně malých, utiskovaných a vytlačovaných na okraj – to platí i o malých výrobcích chleba a pečiva.

Dvacet let po revoluci jsou politické strany bez idejí, rozmáhá se korupce, převládá konzumní způsob života, kulturní vyspělost se vytrácí. Jsme národ s vysokým podílem pitomců, voříškové Evropy, jak nedávno trefně konstatoval psycholog Hubálek. Jakou roli v tomto prostředí „Biafry ducha“ může sehrát církev?

Výraz „Biafra ducha“ opisoval situaci člověka v komunistickém totalitním táboře. Je třeba si uvědomit, že tato ideologie má své historické kořeny v politických hnutích, která od počátku zdůrazňovala nenávist, závist a boj. Pravý opak těch hodnot, z kterých vyrostla naše kultura a civilizace – základní křesťanská kultura, kultura lásky a úcty, kultura ochoty k vzájemné pomoci (solidaritě) a podpoře (neboli subsidiaritě). Církev musí mít v dané situaci víc odvahy a síly tyto hodnoty hájit a více zapomínat na sebe. Musí být víc společenstvím pro všechny než organizací pro sebe.

Velká část našich členů Svazu přispívá ze svého „mála“ na charitu, pomáhají potřebným v místě svého působení jak finančně, tak svými výrobky. Jak tuto činnost hodnotíte?

Za vaši pomoc při charitativních aktivitách bych chtěl opravdu vyjádřit známé poděkování „Pán Bůh zaplať“. Vaše pomoc je často spojená s osobním kontaktem a předáním plodů své práce, a tím více chápete smysl lidské lásky, která spočívá ve schopnosti dát druhému sebe.

Ve Vašem životopise jsem zjistil, že jsme oba „sloužili“ v Nových Mitrovicích u Plzně. Vy jako kněz, já hlídal prostřednictvím raket „Země-vzduch“ klidný spánek svých spoluobčanů. Prožil jsem 18 měsíců v zapadlé posádce mezi zupáckými důstojníky devastovanými alkoholem v tragikomické atmosféře ČSLA 70. let (Černá hora nadohled). Jaké máte na Mitrovice vzpomínky Vy, pane biskupe?

V Mitrovicích jsem pobýval jako duchovní správce po dobu jednoho roku v letech 1974–1975. Rád vzpomínám na opravdu idylické dny pod Brdy, ve kterých v té době byly ukryty vojenské komplexy. Ty však nebyly běžnému smrtelníkovi přístupné. Tento kraj pod Třemšínem měl a má svou poezii. Mitrovice jsou v mé paměti spojeny s hodinami francouzštiny madame Kostincové, francouzské učitelky hudby, ale také s odnětím státního souhlasu k duchovní službě (ten jsem až do konce komunismu nezískal zpět).

Mohl byste prozradit našim čtenářům, jaké pekařské výrobky preferujete při nákupu a co Vy osobně máte z našeho zboží nejraději?

Mam-li začít od dětství, byly to jistě vánočky, dalamánky, velikonoční jidáše a mazance. A dnes dávám přednost chlebu. Musím prozradit, že většinou jsem pouhý konzument, nikoli kupující.


Dny chleba v Pardubicích - svěcení chleba

Je známo, že obdivujete jezdectví a koně, co dalo podnět Vašemu zájmu o toto ušlechtilé zvíře?

Podle rodinné tradice první nositel jména Duka přišel z Itálie jako štolba na zámek v Loučeni. A tak nevím, zda můj zájem o ušlechtilé koně je v genech, nebo je to povánoční syndrom jezdit na koni v brnění s mečem u boku.

Co byste do Nového roku popřál českým pekařům a cukrářům?

Nemohu vám popřát nic jiného než Boží požehnání a to v sobě obsahuje přání zdraví, štěstí, rodinné pohody a Boží pomoci.

Děkuji za odpovědi, pane biskupe, a přeji prožití krásných Vánočních svátků roku 2009.

Jaromír Dřízal
Foto D. Duka, archív Svazu