Chlebové pověry včera a dnes

„Bez něho je zle a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce. Kdo bodá do chleba, bodá do Krista. A když se pecen zakrojuje, ukrajují se Pánubohu paty.“ K chlebu vezdejšímu modlí se křesťané v Desateru a Čechy po generace provázel jako ochránce. Do první koupele novorozence se například dával kousek chleba, aby dítě nikdo neuhranul, a přiložit jej do peřinky při křtu bylo zas třeba na Valašsku zárukou proti psotníku. Lidé se s ním dokonce ve spánku chránili jako talismanem.

O někdejších chlebových pověrách vypovídá asi nejlépe Babička od Boženy Němcové, ve které autorka shrnula rituály, jež dnešním ateistům s pečivem v popelnicích musejí znít hodně ufonsky. Když například dítěti upadne krajíc na zem, nutí ho babička chleba políbit a prosit za odpuštění. K venkovskému folkloru každopádně patřilo nikdy pecen nepokládat spodní kůrkou nahoru (protože by se v domě všechno obrátilo naruby) a nakrojenou částí musel být bochník odvrácen vždy od dveří, aby neubýval.

Ze stejného důvodu se nepekl v pátek. Zatímco dřív bylo obecným pravidlem, že se jedl starší chléb (Kdo jí rád okoralý chléb, toho bude vždy provázet štěstí), k současným spotřebitelským mýtům patří, že měkký chleba ukazuje na jeho čerstvost a kvalitu. „Správný chleba by měl po zmačknutí naopak zapraskat a spodní kůrka po poklepání zazvonit‘,“ upozorňuje šéf pekařského cechu Jaromír Dřízal, že měkký bochník může být prostě jenom gumový. Diplomová práce Martiny Dudášové (Brno 2010, Masarykova Univerzita) upozorňuje, že balené chleby jsou náchylnější k plísním než volné bochníky a z podobných důvodu se nedoporučuje ani skladovat chleba doma v igelitových sáčcích. Klasická utěrka bývá pro zdravý chléb lepší ochrana než lednice.