Chléb do komerce nepatří

Jako dítě jsem byl v Národním divadle na představení hry Josefa Kajetána Tyla Tvrdohlavá žena. Nebylo to sice za časů Jindřicha Mošny, ale i tak je to opravdu dávno. Chodil jsem už do školy, ale ještě ne příliš dlouho. Na celý život mi v paměti utkvěla scéna s Ladislavem Peškem. Byl v tu chvíli na jevišti sám a slovo nepromluvil. V roli žebráka vyndal z ušmudlané torny čisťounký bílý plátěný ubrousek a položil si jej na kolena. Pak jej začal velmi pomalu, až slavnostně rozbalovat. Když si jej obřadně rozprostřel, ležel na ubrousku krajíček chleba. Část z něj odlomil. V ruce držel menší kus, na klíně zůstal větší. Z toho malého labužnicky uždiboval malá sousta, která posvátně vkládal do úst, a pak kousky božího daru se zjevným požitkem žvýkal a polykal. Když takto poobědval, zabalil zbytek těla Páně opatrně do ubrousku a uložil zpátky do chlebníku.

Od té doby jsem nikdy nikoho neviděl tak krásně jíst chléb. Ano, chléb. Žebrák jedl chléb, ne chleba, a já si pamatuji, že jsem přitom na ten suchý krajíc také dostal chuť. Žebráka na jevišti mi bylo líto a současně jsem mu záviděl. Při pohledu na něj mi bylo do pláče a do skoku zároveň. Později jsem o chlebu občas přemýšlel. A kdykoli jsem jej jedl, vždy se mi vybavoval bílý ubrousek rozprostřený na žebrákových kolenou a skýva tmavého chleba, z níž mu, přestože poobědval, ještě hodně zbylo. Sám jsem ovšem měl původně raději chléb bílý. Nemyslím tím bílé pečivo nebo toastový chléb, po němž se mohl utlouct, a v předcházejícím režimu téměř marně, můj známý Mirek. Vzpomínám si, jak si v letech totality stěžoval, že jej těžko shání a že bolševik snad toastový chléb nepeče. Což mně na bolševikovi vadilo nejmíň. Já jsem měl dlouho nejraději vejražku, což je prý chléb z přední žitné mouky. Ten se tehdy pekl. A dobře. Měl-li čerstvý bochník, anebo spíš šiška, prasklou propečenou kůrku, bylo to pro mě to nejlepší, co mohl tehdejší pekárenský průmysl nabídnout. Kdykoli jsem takový krajíc, a ještě lépe patičku, lehce potřenou čerstvým máslem, snědl, musel jsem se zastydět. Ne proto, že mám máslo, zatímco žebrák jedl chléb suchý, ale proto, že jsem jej obvykle rychle zhltnul. Nikdy jsem se nedokázal přinutit k pomalému slavnostnímu pojídání, které mám stále před očima.

Chuť mi však v průběhu doby přece jenom ztmavla. Stejně jako v případě vína. V tomto ohledu se naplnil předpoklad děkana naší fakulty Vladimíra Klimeše, rodáka z jižní Moravy. Ten se nás jednou zeptal, zda pijeme raději víno bílé, nebo červené. Snad všichni jsme odpověděli, že bílé. Jen pokýval hlavou. Zřejmě takovou odpověď jako znalec vína předpokládal. Pak pronesl: Dorostete do červeného. Dorostl jsem nejen do červeného vína, ale i do tmavšího chleba. Klasická výražka se myslím nepeče, ale i kdyby se pekla, dávám už přednost chlebu jinému. Přesněji řečeno – dával bych. Přešel jsem na chleby celozrnné, kterých je dnes na výběr dostatek, často ovšem v dříve těžko představitelných cenových hladinách a s přísadami, které mi ne vždy vyhovují. Chléb by přece měl být obyčejný v tom nejčistším smyslu slova.

Jenže firmy sázejí na pochybnou originalitu a kalkulují se stoupajícím procentem snobů v řadách konzumentů. Co je jiné než obyčejné a co je drahé, to je to pravé. I chléb se stal předmětem snobismu, komerce a okrádání zákazníka (chleby, i když velké, za 100 až 150 i více korun nejsou výjimkou), jak vidno na farmářských trzích či v řetězci Moje kredenc. Přitom se řada z nich nedá krájet, protože se drolí. Často se nedá jíst, protože nechutná jako chleba. Režisér Jiří Krejčík, notorický, ale nádherný kverulant, na samém sklonku dlouhého života řekl: „Vždyť my už neumíme ani upéct chleba.“ Musel jsem s ním souhlasit. A přece – není to tak dávno, kdy mi jeden zachutnal. A mojí ženě také. Od té doby jej kupujeme. Možná, že by chutnal i panu Krejčíkovi. A možná i Ladislavu Peškovi, který kdysi na jevišti pojídal chléb tak krásně. Kde ten chléb pečou a jak se jmenuje, neřeknu. Byla by to reklama. A chléb do komerce nepatří.